K zamyšlení

Ve dnech minulých jsem měl tu možnost diskutovat nad jedním zde ve čtvrtek zmíněným problémem (již tu uveřejněn není). Díky tomu jsem zabředl i do právních termínů a zásad, které k mému překvapení ne každý dobře vykládá i přes to, že se jimi ohání. Myslím, že stojí za to pokusit se uvést je na pravou míru.

1) Neznalost zákona neomlouvá - Ignorantia legis non excusat (lat.), neznalost zákona neomlouvá, presumpce znalosti zákona je důležitou okolností pro stanovení právní odpovědnosti za delikty, tj. protiprávní jednání. Podmínkou jejího uplatnění je však náležitá publikace zákona, v ČR ve Sbírce zákonů. Použije se obdobně i ve vztahu k jiným pramenům práva a přiměřeně i na vnitřní předpisy. (Právnický slovník, 3.vydání, 2009) Jde o právní konstrukci, jež umožňuje fungování (vynucování) práva ve společnosti. Podle této zásady předpis, který byl řádně vyhlášen v úřední sbírce, je považován za obecně známý a pokud danému subjektu nebyl znám, přičítá se mu to k tíži. Z povahy věci jde tedy spíše o jakousi domněnku, nelze totiž reálně očekávat, že každý bude znát všechny své právní povinnosti. Podstatná je tedy existence možnosti se s těmito povinnostmi seznámit. K této zásadě Ústavní soud poměrně lakonicky postuluje, že tato zásada v českém právu platí a je běžně používána. Tato zásada vyjadřuje presumuvanou neznalost vydaného předpisu, ať už je to zákon ústavní nebo vyhláška města. Podstatné ale je že jde o neznalost "zákona", nikoliv o výklad slov v něm obsažených. Tato slova mají mít svoji vlastní definici, nemají-li ji, platí další zásada:

2) In dubio pro reo - tedy v pochybnostech ve prospěch, k tomu příkladem: Pokud je v konkrétní věci tak jako verze obžaloby stejně možná a pravděpodobná verze obviněných a dalšími důkazy již není možné reálné objasnit, která z v úvahu připadajících verzí je věrohodnější, nelze obviněné s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat vinnými. (Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.9.2001, sp.zn. 4 Tz 172/2001)

Zásada neznalost zákona neomlouvá se také neužije u následujích dvou zásad.

3) Skutkový omyl negativní označuje stav, kdy se pachatel domnívá, že neexistuje určitá skutečnost (znak skutkové podstaty trestného činu), která sama o sobě či ve spojení s jinými skutečnostmi podmiňuje jeho trestní odpovědnost, ale taková skutečnost je přitom objektivně dána.

Např. pachatel skutku vykoná soulož se čtrnáctiletou dívkou, o které se domnívá, že jí je již sedmnáct let, střelí do křoví v domnění, že tam je zvěř, ale zasáhne člověka apod. Takový omyl vylučuje trestní odpovědnost pachatele pro úmyslný trestný čin a trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti, neboť složka vědění (intelektuální složka) zavinění se nekryje se skutečností. Protože je však možné spáchat trestný čin i z nevědomé nedbalosti, je třeba vždy zkoumat, zda tu nebude odpovědnost pachatele za trestný čin spáchaný z nevědomé nedbalosti, tedy, zda pachatel o určité skutečnosti představu neměl, ale tuto vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům mít měl a mohl – samozřejmě, existuje-li na nedbalosti nevědomé koncipovaná konkrétní skutková podstata, pod níž by jednání pachatele šlo subsumovat.- (http://cs.wikipedia.org/wiki/Omyl_(trestn%C3%AD_pr%C3%A1vo)

4) Právní omyl negativní označuje stav, kdy se pachatel mylně domnívá, že jeho jednání není trestným činem, případně je trestným činem mírněji trestným. Např. manžel netuší, že může znásilnit i vlastní manželku, občan neví, že je trestné, pokud při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje apod. V těchto případech se neuplatňuje zásada "neznalost práva neomlouvá". Dle § 19 trestního zákoníku ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že je jeho čin protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu je možno vyvarovat se, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou plyne ze zákona či jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí neho smlouvy, z povolání, smlouvy, postavení či funkce anebo mohl-li pachatel rozpoznat protiprávnost činu bez zřejmých obtíží. - (http://cs.wikipedia.org/wiki/Omyl_(trestn%C3%AD_pr%C3%A1vo)

Finálně lze dodat ještě:

5) Bezprávní výhružka (přisvojení si pravomoci) - Bezprávnou výhrůžkou je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno, přičemž může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Bezprávní výhružka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje nebo osobám jemu blízkým. Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu, anebo od třetí osoby. (www.mzdovapraxe.cza/archiv/dokument/doc-d10200v13108-skonceni-zamestnani-racionalne-a-bez-emoci/?search_query=$source=3%20$issue=3I100)

Přidat by se daly ještě další zásady, ale tyto jsou ty, se kterými se lze setkat nejčastěji. Pokud byste někdo chtěl nad výše zmíněným diskutovat nebo mě upozornit na chybu, klidně může zde, pod článkem.